Od mala nás učí, že máme povinnosti a že je musíme dělat, že to bez nich nejde a že je žádoucí odložit zábavu až po “práci”. Naučíme se dělit činnosti na povinnosti a zábavu. S tím, že povinnosti mají přednost. Často je to práce, za kterou nás platí a tudíž mají právo od nás chtít nějaký výkon. Zábava, hra, potěšení, to prý máme dělat až pak, až když udělám to, co musíme. Za zábavu taky nebýváme placeni, naopak, často ještě sami platíme za svoje vášně a koníčky.
Naprosto logické a přirozené nám připadá, když někdo chodí do práce s nechutí, dělá ji jen tak, aby si vydělal a ve volném čase se jí vyhýbá. Stejný člověk může s nadšením a potěšením věnovat spoustu času svému koníčku a vychutnávat si čas, který mu věnuje.
Dokážete si představit, jak skvělé by bylo, kdyby člověk měl pro své zaměstnání stejně tolik vášně, jako pro svoje záliby? Nebo dokonce kdyby se člověk živil tím, co ho nejvíc baví. Nebo bavil tím, za co dostává zaplaceno. Je to tak neobvyklé, že nám to až připadá divné. Dostávat zaplaceno za něco, co děláme rádi? No jasně, protože v tom odvádíme rozhodně lepší výkon, než v tom, co je jen a jen otravná povinnost.
Dovedete si představit, že by třeba Karel Gott zpíval nerad a s nechutí? Myslíte, že by dosáhl takových úspěchů?
A co v obchodech? U příjemné prodavačky je radost nakoupit. Zato protivná ženská, to je spolehlivý recept na to, jak ztratit zákazníky. Znám několik obchodů a jednu hospodu, kam lidé nechtějí chodit, protože je tam protivná obsluha.
Žádné komentáře:
Okomentovat