sobota 10. prosince 2011

Zálohování dat pro obyčejné lidi

Zálohujete svá data? Nebo je prostě máte v počítači a doufáte, že tam zůstanou navěky? Nezůstanou. Přitom data mohou být cennější než ten samotný počítač. Nejen pro firmu, která tam uložené údaje o zákaznících, o výrobní technologii nebo další informace, životně důležité pro chod firmy. I obyčejní lidé, soukromé osoby, mají v počítači velmi důležité věci. Co třeba fotky? Fotky dětí, rodiny, ty přece mají hodně velkou cenu. Možná ne finanční, ale určitě cenu citovou. Jsou vám drahé a velmi by vás mrzelo, kdybyste je ztratili.
Zatímco firmy jsou si hodnoty svých dat vědomé a obvykle mají aspoň nějaký systém zálohování dat, obyčejný člověk to moc neřeší. Mávne nad tím rukou. Řekne si, že nic zvlášť cenného v tom počítači nemá. Nebo si dá zálohování do pomyslného seznamu úkolů, které se udělají někdy, až na ně bude čas. Což prakticky znamená – nikdy.
Počítače přitom nijak bezvadné zařízení není. Pevný disk, na kterém jsou uloženy informace, může vypovědět službu z ničeho nic. Pak ani sebelepší počítačový mág nemusí být schopen data obnovit. Počítač může ohrozit spousta věcí.Voda – nemusí to být zrovna povodeň, stačí vyplavená pračka souseda nad námi. Hrnek s kávou by asi taky neprospěl třeba notebooku. Elektřina. Přepětí v síti. Oheň. Požár nikomu nepřeju. Zloději. Zvlášť u notebooků, které někam přenášíme. Ale největším rizikem je sám uživatel. Když si vlastní vinou smažete něco důležitého, což se stává dost často. Nebo to udělá vaše dítě.
Jaké jsou možnosti zálohování?
Přímo v počítači. Není to takový nesmysl. Když pracujete delší dobu na nějakém souboru, může mít smysl ukládat si průběžné verze. Třeba označené datem, takže pak víte, jak šly za sebou.
Zvláštní kapitola jsou fotky. Můj systém je ten, že fotím v co nejlepší  kvalitě. Když s pak povede opravdu výjimečný snímek, můžu ho nechat vytisknout i na A4 a pořád vypadá dobře. velký obrázek vždycky můžu zmenšit, ale malý už bez ztráty kvality nezvětším. Jedinou nevýhodou je, že fotky pak zabírají v počítači i ve foťáku hodně místa. Originální fotky uložím do archivního souboru, označím datem a v tom souboru nikdy nic neupravuju. Každou fotku, kterou chci jakkoliv upravovat, si zkopíruju někam jinam.  Čas od času je potřeba ten archivní soubor zazálohovat někam mimo počítač. Už jen proto, že zabírá dost místa na pevném disku.
Druhý počítač. Když máte k dipozici dva počítače, třeba jeden doma, druhý v práci, je to jedna z možností. Jen to chce nějakého prostředníka – flashku nebo externí disk, případně přenést data přes nějaké internetové úložiště.
CD, DVD. Vypalování na CD nebo DVD je levné a jednoduché a zvládne to i dítě. Pak je třeba ještě udržet v těch CD/DVD pořádek. Popisovat je a ukládat tak, aby byla šance najít to, co zrovna potřebujeme. CD a DVD jsou levná, to by mělo napovědět, že to asi taky nebude ta nejspolehlivější záloha. Mockrát už se mi stalo, že jsem nějaký disk prostě nepřečetla. Zvlášť u starších CD se mi to stává. Ovšem představa toho, že budu všechno po pár letech přepalovat znova, z té tedy nadšená nejsem.
Externí disk, flash disk. Nejjednodušší a můj oblíbený způsob. Flash disk, fleška, se hodí spíš pro menší soubory dat, ale je levná, jednoduchá, snadno se přenáší. Snadno se taky ztrácí. Její cena vypovídá něco i o kvalitě, takže jako jedinou zálohu důležitých dat bych ji rozhodně nepoužila. Externí disk je dražší zařízení, má nesrovnatelně větší kapacitu a je i spolehlivější.
Internet.  Data je možné uložit i na internetu, buď zadarmo nebo jako placenou službu.
Email není sice určen pro zálohování dat, ale výjimečně se použít dá. V kurzech pro nezaměstnané třeba doporučuju, aby si tam uložili aktuální životopis. Pak ho můžou poslat potenciálnímu zaměstnavateli odkudkoliv, dokonce i tehdy, když doma počítač nemají a využívají počítače v knihovnách nebo v informačních centrech.
Bezplatná internetová úložiště. Např. google dokumenty, ke kterým máte přístup, když se zaregistrujete na gmail.com. Dalším je třeba dropbox, bohužel v angličtině.
Google dokumenty umí otevřít  a upravovat dokumenty ve Wordu nebo Excelu, což z něj činí dobrý nástroj pro sdílení dat. Dokážu si tak představit třeba tabulku, do které členové nějakého týmu průběžně zapisují data – objednávky, prodeje, data, cokoliv, co potřebují vidět i ostatní.
Ftp server – koupíte si prostor u firmy, která nabízí hosting pro webové stránky. Ceny jsou max. do tisícovky ročně.

Finanční nezávislost

Finanční nezávislost nebo finanční svoboda, to je podle mé soukromé definice situace,kdy máte dostatek peněz na to, abyste se nemuseli rozhodovat  jen podle peněz, ale zejména  podle jiných měřítek. Je to jakýsi pocit pohodlí, který máte, když víte, že vaše příjmy jsou mnohem vyšší než kolik potřebujete na pokrytí běžných výdajů. Neznamená to jen mít dobře placenou práci. V dnešní době to už není taková jistota, jak jsme byli zvyklí. Firmy propouštějí své zaměstnance tím snadněji, čím lépe jim platí. U soukromých podnikatelů často úspěch znamená nejen víc peněz, ale za více práce. Správný majitel podniku (alespoň podle mě) buduje podnik tak, aby mu postupem času práce spíše ubývalo, protože jen tak bude mít dost prostoru na to, přemýšlet o dalších perspektivách firmy. Nezdá se vám to? Tedy příklad: jste šikovná krejčová a šijete krásné módní oděvy. Dodáváte je do butiků a zájem je čím dál, tím větší, vaše příjmy rostou a trávíte šitím stále víc času. Po čase jste tak unavená, že nemáte energii na to sledovat módní trendy, shánět ty nejlepší materiály a vaše modely už nejsou tak žádané. A to proto, že jste všechno chtěla dělat sama, nechtělo se vám najímat si švadleny a zaučovat je, tak, aby pracovaly pro vás a vy jste se mohla věnovat dalšímu rozvoji své firmy.
Přemýšlejte o své vlastní definici finanční svobody. Kolik peněz měsíčně byste potřebovali, aby jste měli pocit, že s nimi pohodlně vystačíte?

Soukromí na facebooku

K tomuto článku mě inspiroval dnešní článek kdesi na internetu o tom, že jakási chyba na facebooku umožnila lidem vidět i fotografie, které byly určené jen pro přátele.  Fascinuje mě, s jako důvěrou lidé svěří internetu a hlavně facebooku zcela soukromé informace. Nejen email nebo telefon, který obvykle na účtech najdete, ale zcela soukromé fotky nebo sdělení, která by nemusel číst každý.
Například rádoby umělecké fotografie mladých dívek. Jednou se ty dívky budou ucházet o zaměstnání a asi nebudou nadšené z toho, když tyhle fotky uvidí jejich budoucí šéf. Co když bude chtít učit? Bude se rodičům líbit, když učitelka jejich dětí má na internetu polonahé obrázky? A navíc by mi dost vadila představa, že nějaký neuspokojený muž nebo kluk si ty obrázky stáhne a pak se nad nimi bude uspokojovat.
Obrázky z večírků, kdy se člověk mírně opilý chová tak, že by byl radši, kdyby to nikdo neviděl. Nejsem žádná královna večírků, ale některé moje vlastní fotky jsou takové, že je raději smažu a netoužím po tom, aby je viděl můj partner. I když jsou nevinné, jsou to třeba polibky k narozeninám, nebo objetí v rámci tance, stejně si myslím, že by mu to bylo nepříjemné.
U těch kolektivních fotek vystupuje ještě jeden fakt a to ten, že se tam vyskytuje víc lidí. To, co by mě nevadilo, to může pro mého spolužáka se žárlivou manželkou znamenat manželskou krizi.
Proto jsem velmi opatrná v tom, jaké fotky na facebook dám.
Totéž se pak týká i poznámek na zdi, komentářů, statusů a podobně. Psát veřejně to, že se cítím blbě, protože mě žádná nechce, nebo zveřejňovat, že můj miláček řekl to nebo ono, to mi připadá fakt hloupé. Jsou věci, které by soukromými zůstat měly.
Prostě jediná věc, která se dá říct o soukromí na facebooku, je, že tam prakticky žádné soukromí neexistuje. Kdykoliv se může stát, že informace, které považujete za soukromé, se dostanou i mimo okruh vašich přátel.

Prokrastinace

Prokrastinace, krkolomné slovo, které znamená odkládání činností na později. Zná ho spousta studentů i pracujících, hlavně těch, kteří mají jistou svobodu  rozhodnout se, kdy a jak svoji práci udělají.
I když vás práce baví, stejně se najdou činnosti, do kterých se vám nechce a které máme tendenci tak trochu odsunout. Někdy až na poslední chvíli, kdy pak ve stresu doháníme, co jsme měli udělat mnohem dřív. Nespokojenost šéfa, kolegů i sebe sama s takovou situací je dost pochopitelná. Přesto se obvykle příště situace opakuje.
Chorobné odkládání se týká hlavně činností, které v nás budí nepříjemné pocity, např. úzkost.
Vůle tady moc nepomáhá, protože s použitím vůle úzkost nemizí. Lepší metodou by mohlo zaměřit se přímo na ty nepříjemné pocity a snažit se je eliminovat.
Jak lze snížit úzkost, strach, trému a podobné pocity?
Často můžete slyšet radu, že se máte prostě svému strachu postavit a čelit mu. To je samozřejmě nejúčinnější způsob. Ale někdy se to prostě nedaří. Nemá smysl si to vyčítat, někdy se prostě člověku nepovede strach překonat nebo ten pokus skončí nějakým fiaskem nebo trapasem. A to samozřejmě nepříjmené pocity spíš zesílí než odbourá.   
Hluboké dýchání. Při strachu se dech stává mělkým, takže vydýchat se je dobrý způsob, jak tělu pomoci trochu se uvolnit.
Pohyb. Stísněnost a pocity sevřenosti se dají eliminovat i pohybem. I obyčejná chůze nebo pár dřepů může pomoci. Když jsou nepříjemné pocity časté, je dobré zavést nějakou formu pohybu do svého života – procházky v přírodě, cvičení s hudbou, jóga, prakticky jakýkoliv pohyb má tu moc uvolnit napětí v lidském těle. O sexu to platí samozřejmě také.
Hudba. Poslech hudby i její aktivní praktikování. Úžasný je vlastní zpěv. Zpívat se dá jen ve stavu uvolněnosti a zpěv sám k té uvolněnosti přispívá. Zvlášť když máte problémy s hlasem a potřebujete se jasně a nahlas vyjádřit, pravidelné zpívání může pomoci. A vůbec při tom nezáleží na umělecké hodnotě zpěvu. Záleží na pocitech, jakými je provázen.
Příroda. Ne nadarmo lidé vyhledávají o dovolené a o víkendech přírodu. Uklidňuje nás a napomáhá tomu, abychom se cítili dobře. Proto si přece dáváme i květiny do bytů a kanceláří a fotografie přírodních scenérií na zeď nebo na plochu monitoru.
Popovídat si s někým. Mnohokrát se mi stalo, že věc, nad kterou jsem hloubala a nevěděla si s ní rady, druhý člověk viděl jako jednoduchou a snadno našel vhodné řešení. Každý něco víme, něco známe a každý z nás je v něčem dobrý. A v něčem jiném jsme nemožní. Když se dají průměrní lidé dohromady, dokážou toho více, než izolovaní géniové.
Při silných, těžko zvládnutelných úzkostných pocitech je možné se obrátit na lékaře a požádat o nějaké léky. Spíš by tady asi pomohl psychiatr. Některé tyto léky začnou fungovat až po několika dnech nebo týdnech, ale jejich účinek je opravdu znát. Zvlášť když se jedná o vleklý stav, který člověku velmi znepříjemňuje život, je lepší překousnout hrdost a navštívit lékaře, než se snažit všechno zvládat sám a zbytečně se trápit.
Pomoci můžou i bylinky, osvědčená je třeba třezalka. Dá se koupit v lékárně už naporcovaná a čaj se z ní dělá velmi jednoduše: sáček se v hrnečku zalije vroucí, může se přikrýt pokličkou a nechá se deset až patnáct minut stát. Stačí vypít dva hrnečky denně, po deseti až čtrnácti dnech by se člověku mělo ulevit. Když jsme ji vyzkoušela, bylo to fajn, po několika dnech jsem se cítila jakoby lehčí, jakoby ze mě někdo sejmul část starostí. Třezalka by se neměla pít v těhotenství a také v létě, když se opalujeme, protože způsobuje větší citlivost na slunce.
Špatným pomocníkem je ale alkohol. I když může krátkodobě uvolnit napětí, z dlouhodobého hlediska problémy spíš zhoršuje. Navíc pro řidiče nebo pro obtížné situace v práci je to nepřijatelné.  
Odkazy:

pondělí 5. prosince 2011

Chcete uspět? Zdvojnásobte počet svých neúspěchů!

Tento citát Toma Watsona se mi moc líbí. Někdy si myslíme, že úspěšní
lidé jsou ti, co se jim všechno nebo skoro všechno daří. Ale tak to
nebývá. Jsou to lidé, kteří se nenechají neúspěchem odradit a snaží se
znovu a znovu.
Například úspěšný prodejce kosmetiky, který oslovuje lidi a nabízí jim
buď samotnou kosmetiku nebo možnost vydělat si jejím prodejem.
Kolikrát musí slyšet NE, než mu někdo řekne ANO? Kolik z těch
oslovených ho odmítne příkře a nepříjemně? Kdysi kdesi jsem četla
jakousi statistiku (bohužel už si nepamatuji, o jakou firmu se
jednalo), že z deseti oslovených lidí jich zhruba šest odmítne rovnou,
jeden nebo dva si něco koupí, jeden nebo dva se nechají přesvědčit k
registraci a i z nich jen málokdo skutečně pracuje. Zaujalo mě na tom
tehdy to, že tento průměr platil i pro některé velmi úspěšné prodejce,
kteří měli ve své síti desítky až stovky lidí. Co to znamená? Že
museli oslovit několikrát víc lidí. A řada z nich je odmítla ne právě
laskavě. Přesto šli a oslovili další. Nenechali se odradit. Jejich
úspěch a výdělky nejsou náhodné, není to výsledek štěstí. Je to
důsledek poctivé a občas nepříjemné práce.
Jeden z takových prodejců mi kdysi vyprávěl, že vždycky, když ho někdo
odmítl, tak si jen uvědomil, že je to nezbytný průvodní jev, že na
určitý počet oslovených bude prostě část těch, kdo mu řeknou NE.
nebral to osobně, neurážel se ani nepodléhal pochybnostem o sobě
samém. Prostě šel a oslovil někoho dalšího.
Tohle ale platí v každém oboru. Každý, kdo dosáhl nějakého úspěchu, má
za sebou pěknou řádku neúspěchů. A ty neúspěchy mu pomohly stát se
takovým člověkem, který toho úspěchu dosáhnout může.
Každá babička, která rozmazluje svoje vnoučata svojí skvělou kuchyní,
byla kdysi mladou nezkušenou dívkou a její pokusy se častkorát
nepovedly. Tvrdé knedlíky, spálený guláš nebo přesolená polévka,
takové zkušenosti z ní udělaly tu skvělou kuchařku, kterou je dnes. To
proto, že se nenechala odradit a vařila dál (musela, co jiného jí
zbývalo).
Zkusme k věcem, na kterých nám záleží, přistupovat jako naše babičky.
Věnujte se tomu každý den. Nemusíte od rána do večera, ale nějaký čas,
někdy dvacet minut, jindy dvě hodiny. Nenechte se odradit neúspěchem.
Když se něco nepovede, je signál, že je třeba to dělat jinak.
Nejhorší, co můžete udělat, je pochybovat o sobě a snižovat si tak
svoji sebedůvěru. A tyhle dvě věci pak dělejte dostatečně dlouho.
Týdny, měsíce, možná i roky. Pak budete úspěšní.