Na internetu je jednoduché vystupovat anonymně. Stačí zvolit přezdívku a můžu se v diskuzích nebo na webu tvářit jako někdo úplně jiný. (S použitím pokročilých technických metod sice obvykle lze vystopovat autora, ale je to obtížné a běžný uživatel to nedělá.)
Když jsem anonym, můžu si psát, co chci. Pomlouvat šéfa, nadávat na politiku, psát lži o známých osobnostech, vymýšlet si lži nebo tahat z lidí peníze za zcela nesmyslné produkty. Téhle anonymity taky řada naštvaných lidí využívá, leckde na internetu najdete diskuze plné hrubostí a nadávek nebo aspoň trapných komentářů, které by dotyčný nikdy neřekl z očí do očí.
Anonymita má ale ještě i druhou příjemnější stránku, tu ocení ostýchaví a nejistí lidé, mezi které také patřím. Říct svůj názor může znamenat, že si ho taky musím obhájit, že někdo druhý může nesouhlasit, že se třeba i ztrapním nebo někoho naštvu. Toho se bojím a proto jsem spíš mlčenlivá. S údivem pak koukám na lidi doslova ukecané, kteří dokáží mlít páté přes deváté, otravují, plácají prázdnou slámu a žádnými rozpaky netrpí.
I my, ostýchaví a mlčenliví, máme, co říct. A často to máme v hlavě poskládané líp než kdejaký mluvka.
Moje rada pro stydlíny? Zkuste psát anonymně. Pomůže vám to překonat ostych a může to mít a jistý léčebný efekt, když získáte od svých čtenářů pozitivní zpětnou vazbu.
Nikdy té anonymity nezneužívejte. Hrubosti a nevraživosti je na světě dost, proč k ní ještě přidávat?
A nakonec ještě jedna výzva: pokud jsem vás inspirovala k psaní blogu, ozvěte se v komentářích pod článkem a nechte tam i odkaz na svůj blog.
Žádné komentáře:
Okomentovat