Čtu hodně, ale jen málokdy se mi dostane do ruky tak výjimečná knížka jako je Cesta kaizen od Roberta Maurera s podtitulem Z malého kroku k velkému skoku.
Kaizen je japonské slovo, které označuje způsob zdokonalování věcí, procesů, výroby… pomocí malých kroků. S tímto výrazem už jsem setkala v souvislosti s řízením průmyslového podniku, ale v téhle knížce se stejný přístup používá na vlastní osobnost a vlastní život. Autor vysvětluje, že jakákoliv velká drastická změna vyvolává v člověku - i když si to nerad přiznává - obavy. Třeba když se rozhodnete, že potřebujete rychle zhubnout a vymyslíte si pro sebe přísnou dietu a náročný sportovní program. Jaký pocit při tom budete mít? Pocit radosti a potěšení nebo spíš strach z toho, že selžete, protože už jste to několikrát se stejnou vervou zkoušeli? Velké změny prostě budí obavy třeba z vlastního selhání, silně zasahují do našeho navyklého životního rytmu a dodržet je vyžaduje spoustu energie. Proto v knize doporučuje začít jakoukoliv pozitivní změnu v životě jen malými skoro směšnými krůčky. Chcete zhubnout? Doporučí vám, abyste si denně třeba minutu představovali, jak si pochutnáváte na zelenině. Nebo abyste začali cvičit ne půl hodiny, ale jen jednu minutu. Jasně, že to nestačí k nějakým významný a rychlým změnám. Ale je to skvělý začátek, jak si vypěstovat nový návyk. Cvičit jednu minutu je snadné a bez potíží si na to zvyknete. A pak můžete postupně a pomalu přidávat další minuty. Za půl roku se dostanete třeba na půlhodinu. Návyk cvičit je lépe zakořeněný, než když se do cvičení nutíte skoro násilím.
Zní to zvláštně, skoro legračně, ale mám vyzkoušeno, že to funguje. Loni v lednu jsem nastoupila do nového zaměstnání a dala jsem si nové předsevzetí, že budu každé ráno v práci pít zelený čaj, který je sice zdravý, ale mě nechutnal. Nicméně je mimořádně zdravý, rozhodla jsem se, že si na něj zvyknu. Trvalo mi to skoro třičtvrtě roku, než mi začal jakž takž chutnat, takže teď ho piju i doma. Jako vedlejší a neočekávaný efekt se mi zjemnili chutě, takže si teď dokážu pochutnat i na věcech, které mi dřív přišli fádní. Samozřejmě, že také spotřebuju méně cukru, protože ten neslazený čaj piju místo hodně sladkého čaje, na který jsem byla zvyklá dřív.
Protože mě tahle metoda kaizen opravdu zaujala, zřídila jsem si pro ni dokonce zvláštní kategorii, chci se tu podělit i o další moudra, která jsem v té knížce objevila.
Mozek miluje otázky. Otázky ho ponoukají k činnosti, vedou ho k tomu, aby přemýšlel určitým způsobem. Samozřejmě ne každá otázka je vhodným krmivem pro mozek. Nejhorší jsou sebeshazující otázky např. proč jsem vždycky ten poslední, proč mám takovou smůlu u mužů (žen). Nedobré jsou i příliš velké otázky, třeba co mám dělat, abych byl do roka milionářem nebo jak napsat román, který bude absolutním převratem v současné literatuře? Takové otázky působí nepohodlí, obavy a nejistotu a tím blokují tvořivost.
Zcela jinak fungují malé otázky. Jakou malou věc můžu teď hned udělat pro své zdraví? Tady už bude odpověď jednodušší, protože máme pocit, že o nic nejde takže mozek může svobodně vymýšlet a nabídne více možností. Třeba udělat deset dřepů, uvařit si zelený nebo bylinkový čaj, jít na procházku, nechat si od partnera namasírovat záda, sníst kousek zeleniny, vyvětrat a pustit do místnosti čerstvý vzduch…Určitě najdete spoustu dalších odpodvědí. Malé otázky prostě fungují. Dostáváme na ně sice malé odpovědi. Ale ty jsou obvykle snadno realizovatelné a zvládnutelné. A dají se opakovat třeba každý den.
Jsou věci, které odmítneme, když nám je někdo zničehonic navrhne. Když sdělíte svému dospívajícímu dítěti, že se odstěhujete do jiného města, možná to kategoricky odmítne, prohlásí, že se nikam nestěhuje, že tu má kamarády atd. Postupně si na tu myšlenku začne zvykat, smíří se s ní, objeví i nějaké příjemné stránky toho nového místa, prostě s novou skutečností smíří. Jen na to potřebuje čas. Podobně potřebujeme čas na to abychom strávili i daleko menší změny v našem životě.
Jsou i změny žádoucí, o kterých nám rozum říká, že by nám rozhodně prospěly, ale přesto je odmítáme. Třeba nahradit bůček zeleninovým salátem. Nebo naučit se řídit auto, případně oprášit dlouho nepoužitý řiďičák. Jenomže naše podvědomí,duše nebo co nás to vlastně řídí, změny odmítá. Jsme na něco navyklí a změna vlastně ohrožuje naše jistoty, náš život v podobě jak ho žijeme teď.
Dobrým způsobem, jak tuto překážku překonat, jsou malé myšlenky. Když na sobě chci nějakou změnu, nejdřív si na ni zvykám, přemýšlím o ní, ne dlouho, ale nejlépe každý den, zvykám si na to, že něco by mohlo fungovat i jinak.
Chceme se změnit a děláme velká předsevzetí - přestat kouřit, začít s každodenním
půlhodinovým cvičením, naučit se anglicky atd. atd. A velmi často selháváme.
Když nefunguje rázná a energická změna, můžeme to zkusit pomalu, po malých
krocích.
Např.: koupili jsme si rotoped, postavili jsme ho do obýváku k televizi a přesto se
nemůžeme přinutit k tomu, abychom na něm každý den tu půlhodinu trénovali, jak
jsme měli v úmyslu. Z cvičební pomůcky se stává nepříjemná připomínka našeho
selhání.
Když to nejde rázně a rychle, zkusme to pomalu. Místo půlhodiny se rozhodneme
projezdit na rotopedu jen jednu minutu. Každý den, nejlépe ve stejnou dobu, třeba při
začátku večerního programu. Jasně, že jedna minuta denně nestačí na to, abyste
zhubli nebo nějak významně posílili své srdce. Ale stačí bohatě na to, abyste si
vytvořili návyk. Až si na tu svou jednu minutu zvyknete, můžete přidat další minutu,
po čase protáhnout na pětiminutovku. Hlavně pomalu, nespěchat. Vytváříte si návyk
a to si chce čas. Pomalý postup má ještě jedno velké plus: vyhnete se při něm
takové té velké únavě a bolavým svalům, které doprovázejí intenzivní cvičení.
Podobný postup se dá využít při jakékoliv činnosti, do které se vám nechce nebo
Když se nám do něčeho opravdu nechce, můžeme si určit odměnu, kterou si
dopřejeme, až tu neoblíbenou činnost uděláme. Měla by to být opravdu malá
odměna. Malá odměna vyvolá příjemný pocit z toho, že jsme se v něčem překonali,
že jsme projevili jistou vůli. Velká odměna působí jinak, je v ní víc ten materiální
aspekt.
Příklad: v knize, která inspirovala tohle mé psaní, uvádí autor příklad ženy, která po
večerech studovala, ale cítila obrovskou nechuť k tomu, strávit spoustu času v metru
a pak ve škole a strašně se jí do toho nechtělo. Začala se odměňovat kostičkami
čokolády. Po každém úseku cesty si prostě vzala kousek čokolády. To jí pomohlo
překonat tu nechuť a únavu. Časem si na večerní cestování do školy zvykla, takže
už čokoládu nepotřebovala.
Samozřejmě, že taková čokoládová odměna se moc nehodí, když potřebujete třeba
zhubnout. Zacvičit si a pak si za odměnu dát čokoládu, to asi ke zhubnutí nepovede.
Takovou malou odměnou může být cokoliv, co je vám příjemné. Třeba voňavá
koupel, poslechnout si pěknou muziku, zahrát si svojí oblíbenou hru na počítači.
Odměnu vám může poskytnout i partner. Např. když chce, abyste už po večeři
nekouřili, slíbí vám desetiminutovou masáž každý večer, kdy tento požadavek
dodržíte. Kromě toho, že malinko omezíte cigarety, prospěje to vašemu unavenému
tělu a možná to trochu posílí i ten pocit intimity mezi vámi.
Inspirováno knihou Cesta kaizen - z malého kroku k velkému skoku od Roberta
Maurera.
