Pondělní ráno, prý nejméně oblíbená část týdne. Protože začíná pracovní týden. Pro většinu národa je práce – pokud ji tedy mají – zdrojem stresu, nechuti a něčím, čemu by se nejraději vyhnuli. Přitom být bez práce taky není ono. Teď nemyslím kvůli penězům, to je jasné. Ale co bychom dělali, kdybychom měli spoustu peněz, takže bychom do práce nemuseli. Mohli bychom zůstat doma nebo cestovat, zabývat se svými zálibami, flámovat každý den nebo třeba jen lenošit.
Myslím, že spoustě lidí by se to taky časem začalo zajídat. Samá zábava, to taky není záruka doživotního štěstí.
Když si představím, že bych byla finančně zajištěná a pracovat nemusela, je to moc hezká představa. Nevím, jestli bych zůstala ve své současné práci. Možná jen na kratší úvazek. Určitě bych si začala trochu užívat. Dopřála bych si takových příjemností, které jsou teď stranou. Možná bych jela do lázní nebo někam do ciziny. To mě láká. Jen bych s sebou chtěla mít lidi, které mám ráda. Protože i když je člověk na nejkrásnějších místech na světě, pokud je tam sám, ztrácí to velký kus svého kouzla. Já vím, že jsou cestovatelé, kteří nejraději jezdí sami, ale i oni se pak k někomu vracejí.
Tím se vlastně dostávám k tomu, že kdybych byla bohatá, potřebovala bych to bohatství sdílet se svými blízkými. Je to krásná představa, že v pondělí ráno nemusím do práce, ale mě osobně by šťastnou udělalo asi jen na chvíli.
Po čase bych se začala buď nudit, nebo si připadat zbytečná. Když mám spoustu povinností, líbí se mi představa, že mi jich ubylo. Ale kdyby zmizely úplně a já bych nemusela vůbec nic nebo skoro vůbec nic, bylo by to divné. K čemu bych pak byla na světě? Proplouvat, užívat si, o nic se nestarat?
Myslím, že člověk by měl svému okolí něco pozitivního přinést. Nemusí to být zrovna v zaměstnání, i ten, kdo zrovna zaměstnaný nebo podnikající není, by měl být v nějakém smyslu přínosem. Třeba pozitivním a optimistickým přístupem k životu, tím, že vychovávám děti, tím, že se starám o zahradu, těch možností je spousta. Člověk podle mě potřebuje být užitečný, potřebuje cítit smysl svého života, důvod, proč je na světě.
Zaměstnání nám většinou kousek té smysluplnosti dává. V mém případě to funguje hlavně tehdy, když pracuju s lidmi nebo pro lidi. Když jsem lidem poskytovala službu, která jim byla užitečná a oceňovali ji.
I když v práci občas musíme dělat věci, které jsou nám proti srsti, když je to jenom občas, dá se to snést. Horší je, když většinu času cítíme odpor k tomu, co děláme. Pak jsme nejspíš na špatném místě. jednoduchá rada – změnit místo – naráží na problém, že těch míst není tolik. Vysoká nezaměstnanost nás vede k tomu, abychom se drželi svého pracovního místa a vážili si ho, i když se nám každé pondělní ráno dělá špatně při představě začátku pracovního týdne a výplata nám nedopřává luxus, spíš jen přežití s jakýmsi průměrným komfortem.
Chtěla jsem skončil optimisticky, ale nějak se mi to zvrtlo. Vyznívá to, jako bychom se měli smířit s tím, co máme, i když je nám z toho špatně. To bych nerada. Smiřovat se s okolnostmi, sklonit hlavu jako ovce a nic s tím nedělat, to není věc, kterou bych někomu radila. I když to sama taky často udělám, někdy to prostě řešení dané situace je.
Žádné komentáře:
Okomentovat