čtvrtek 29. března 2012
Jak zakončit pracovní týden?
Jak zakončit pracovní týden tak, abychom šli domů s pocitem, že jsme udělali maximum a připravit se tak trochu už na pondělní ráno?
Jsou lidé, kteří koncem týdne dělají týdenní zhodnocení. Projdou si svoje zápisky, úkoly, nakouknou do kalendáře, zkontrolují emaily. Má to velmi dobrý psychologický efekt, protože tím ten týden zakončí a odchází domů s klidem a méně vystresovaní.
Dokonce existují lidé natolik organizovaní, že si na každý týden stanoví určité úkoly a skutečně jich dosáhnou. Takové dokonalosti se mi bohužel dosáhnout nepodařilo. Obvykle si toho naplánuju tolik, že se to skutečně stihnout nedá.
Ale to týdenní zhodnocení, to je dobrý nápad. Měl by to mít nějakou strukturu a systém. Nestačí jen sednout si a říct si, co se povedlo a co ne. Jednak to snadno může skouznout do sebemrskačského vypočítávání toho, kde jsem pozadu a co bylo špatně. A druhý důvod je ten, že výsledkem by měl být nějaký přehled nebo strategie na další týden.
Prvním krokem by mohl být kalendář. Spousta lidí používá kalendář jako centrum, kam si píše schůzky, úkoly, termíny. Takže podívat se, co bylo v tom týdnu a co bude v tom následujícím. Psychologicky příjemné je tak trochu si poklepat na rameno a říct si: tohle je dobré, to se mi povedlo, z tohoto mám dobrý pocit. Dobrý pocit z vlastní práce má velký vliv na pocit osobního štěstí a vy se přece o víkendu chcete cítit dobře, nemám pravdu?
Spousta úkolů je takových, že nejsou vázané na konkrétní termín a proto se do kalendáře nehodí. Přesto bychom je měli mít někde napsané a nespoléhat na paměť. Můj osobní systém jsou papíry vložené do kalendáře, takže je nemusím nikde hledat. Existují různé počítačové aplikace pro vedení seznamu úkolů, ale ty se mi moc neosvědčily. Psaní na papír je rychlejší, jednodušší, dá se psát i v kavárně, na poradě, při čekání u lékaře, připisovat další poznámky apod. Připadá mi, že to i lépe podporuje přemýšlení. Kromě toho jsem zvyklá používat myšlenkové mapy a ty se dělají na papíře nesrovnatelné lépe, než v počítači.
Takže druhým krokem pro mě je projít si ty úkoly na papíře. Pokud znáte metodu GTD, tak víte, že se tam klade důraz na další nejbližší krok. Je to jasný úkol, třeba jen malý, ale takový, který vás posune směrem k nějakému cíli.
Spousta úkolů totiž nejsou jen jednoduché prosté úkony, jsou to spíš komplexy úkolů. Například úkol zorganizovat konferenci. To je přece pořádný balík úkolů, které musíte dělat jeden po druhém. Takže si vyhradím jeden celý papír jen pro zorganizování konference a připisuju si k tomu jednotlivé drobnější úkoly. I když jsou to samozřejmosti a maličkosti, je snadné na ně zapomenout.
Třetím krokem týdenního zhodnocení může být stanovení cílů a úkolů na další týden. Buďte pesimističtí a nedávejte si úkoly na více než polovinu pracovní doby. Pravděpodobně se vyskytne spousta neplánovaných věcí, které vás od předem připravené práce odvedou.
Možná by bylo dobré zahrnout do svých plánů na příští týden i něco z méně naléhavých, ale o to důležitějších věcí. Jako je třeba nějaký užitečný pracovní návyk. Pro mě to bylo každodenní procházení naplánovaných úkolů. Díky tomu jsem si v nich udržovala přehled a nezapomínala jsem na věci. Nebo příprava práce na ráno vždycky před tím,než jsem odešla domů. Pomohlo mi to ráno se rychleji pustit do práce a než jsem vypila svůj první šálek čaje, už jsem měla kus práce hotový, zatímco ostatní se teprve rozmýšleli, čím začnou.
Na konec týdeního zhodnocení bych dala něco za odměnu. První, co mě napadlo, je kousek čokolády, ale může to být cokoliv, co vám dělá radost. Třeba jen prosté uvědomění si toho, že máte hotovo, že jste udělali vše, co bylo ve vašich silách a že můžete věnovat víkend zaslouženému odpočinku.
úterý 27. března 2012
Postgenius - výdělek pro psavce
pondělí 5. března 2012
Cesta kaizen
Čtu hodně, ale jen málokdy se mi dostane do ruky tak výjimečná knížka jako je Cesta kaizen od Roberta Maurera s podtitulem Z malého kroku k velkému skoku.
Kaizen je japonské slovo, které označuje způsob zdokonalování věcí, procesů, výroby… pomocí malých kroků. S tímto výrazem už jsem setkala v souvislosti s řízením průmyslového podniku, ale v téhle knížce se stejný přístup používá na vlastní osobnost a vlastní život. Autor vysvětluje, že jakákoliv velká drastická změna vyvolává v člověku - i když si to nerad přiznává - obavy. Třeba když se rozhodnete, že potřebujete rychle zhubnout a vymyslíte si pro sebe přísnou dietu a náročný sportovní program. Jaký pocit při tom budete mít? Pocit radosti a potěšení nebo spíš strach z toho, že selžete, protože už jste to několikrát se stejnou vervou zkoušeli? Velké změny prostě budí obavy třeba z vlastního selhání, silně zasahují do našeho navyklého životního rytmu a dodržet je vyžaduje spoustu energie. Proto v knize doporučuje začít jakoukoliv pozitivní změnu v životě jen malými skoro směšnými krůčky. Chcete zhubnout? Doporučí vám, abyste si denně třeba minutu představovali, jak si pochutnáváte na zelenině. Nebo abyste začali cvičit ne půl hodiny, ale jen jednu minutu. Jasně, že to nestačí k nějakým významný a rychlým změnám. Ale je to skvělý začátek, jak si vypěstovat nový návyk. Cvičit jednu minutu je snadné a bez potíží si na to zvyknete. A pak můžete postupně a pomalu přidávat další minuty. Za půl roku se dostanete třeba na půlhodinu. Návyk cvičit je lépe zakořeněný, než když se do cvičení nutíte skoro násilím.
Zní to zvláštně, skoro legračně, ale mám vyzkoušeno, že to funguje. Loni v lednu jsem nastoupila do nového zaměstnání a dala jsem si nové předsevzetí, že budu každé ráno v práci pít zelený čaj, který je sice zdravý, ale mě nechutnal. Nicméně je mimořádně zdravý, rozhodla jsem se, že si na něj zvyknu. Trvalo mi to skoro třičtvrtě roku, než mi začal jakž takž chutnat, takže teď ho piju i doma. Jako vedlejší a neočekávaný efekt se mi zjemnili chutě, takže si teď dokážu pochutnat i na věcech, které mi dřív přišli fádní. Samozřejmě, že také spotřebuju méně cukru, protože ten neslazený čaj piju místo hodně sladkého čaje, na který jsem byla zvyklá dřív.
Protože mě tahle metoda kaizen opravdu zaujala, zřídila jsem si pro ni dokonce zvláštní kategorii, chci se tu podělit i o další moudra, která jsem v té knížce objevila.
Kaizen - malé otázky
Mozek miluje otázky. Otázky ho ponoukají k činnosti, vedou ho k tomu, aby přemýšlel určitým způsobem. Samozřejmě ne každá otázka je vhodným krmivem pro mozek. Nejhorší jsou sebeshazující otázky např. proč jsem vždycky ten poslední, proč mám takovou smůlu u mužů (žen). Nedobré jsou i příliš velké otázky, třeba co mám dělat, abych byl do roka milionářem nebo jak napsat román, který bude absolutním převratem v současné literatuře? Takové otázky působí nepohodlí, obavy a nejistotu a tím blokují tvořivost.
Zcela jinak fungují malé otázky. Jakou malou věc můžu teď hned udělat pro své zdraví? Tady už bude odpověď jednodušší, protože máme pocit, že o nic nejde takže mozek může svobodně vymýšlet a nabídne více možností. Třeba udělat deset dřepů, uvařit si zelený nebo bylinkový čaj, jít na procházku, nechat si od partnera namasírovat záda, sníst kousek zeleniny, vyvětrat a pustit do místnosti čerstvý vzduch…Určitě najdete spoustu dalších odpodvědí. Malé otázky prostě fungují. Dostáváme na ně sice malé odpovědi. Ale ty jsou obvykle snadno realizovatelné a zvládnutelné. A dají se opakovat třeba každý den.
Kaizen - malé myšlenky
Jsou věci, které odmítneme, když nám je někdo zničehonic navrhne. Když sdělíte svému dospívajícímu dítěti, že se odstěhujete do jiného města, možná to kategoricky odmítne, prohlásí, že se nikam nestěhuje, že tu má kamarády atd. Postupně si na tu myšlenku začne zvykat, smíří se s ní, objeví i nějaké příjemné stránky toho nového místa, prostě s novou skutečností smíří. Jen na to potřebuje čas. Podobně potřebujeme čas na to abychom strávili i daleko menší změny v našem životě.
Jsou i změny žádoucí, o kterých nám rozum říká, že by nám rozhodně prospěly, ale přesto je odmítáme. Třeba nahradit bůček zeleninovým salátem. Nebo naučit se řídit auto, případně oprášit dlouho nepoužitý řiďičák. Jenomže naše podvědomí,duše nebo co nás to vlastně řídí, změny odmítá. Jsme na něco navyklí a změna vlastně ohrožuje naše jistoty, náš život v podobě jak ho žijeme teď.
Dobrým způsobem, jak tuto překážku překonat, jsou malé myšlenky. Když na sobě chci nějakou změnu, nejdřív si na ni zvykám, přemýšlím o ní, ne dlouho, ale nejlépe každý den, zvykám si na to, že něco by mohlo fungovat i jinak.
Kaizen - malé činy
Chceme se změnit a děláme velká předsevzetí - přestat kouřit, začít s každodenním
půlhodinovým cvičením, naučit se anglicky atd. atd. A velmi často selháváme.
Když nefunguje rázná a energická změna, můžeme to zkusit pomalu, po malých
krocích.
Např.: koupili jsme si rotoped, postavili jsme ho do obýváku k televizi a přesto se
nemůžeme přinutit k tomu, abychom na něm každý den tu půlhodinu trénovali, jak
jsme měli v úmyslu. Z cvičební pomůcky se stává nepříjemná připomínka našeho
selhání.
Když to nejde rázně a rychle, zkusme to pomalu. Místo půlhodiny se rozhodneme
projezdit na rotopedu jen jednu minutu. Každý den, nejlépe ve stejnou dobu, třeba při
začátku večerního programu. Jasně, že jedna minuta denně nestačí na to, abyste
zhubli nebo nějak významně posílili své srdce. Ale stačí bohatě na to, abyste si
vytvořili návyk. Až si na tu svou jednu minutu zvyknete, můžete přidat další minutu,
po čase protáhnout na pětiminutovku. Hlavně pomalu, nespěchat. Vytváříte si návyk
a to si chce čas. Pomalý postup má ještě jedno velké plus: vyhnete se při něm
takové té velké únavě a bolavým svalům, které doprovázejí intenzivní cvičení.
Podobný postup se dá využít při jakékoliv činnosti, do které se vám nechce nebo
vůči ní cítíte zábrany.
Kaizen - malé odměny
Když se nám do něčeho opravdu nechce, můžeme si určit odměnu, kterou si
dopřejeme, až tu neoblíbenou činnost uděláme. Měla by to být opravdu malá
odměna. Malá odměna vyvolá příjemný pocit z toho, že jsme se v něčem překonali,
že jsme projevili jistou vůli. Velká odměna působí jinak, je v ní víc ten materiální
aspekt.
Příklad: v knize, která inspirovala tohle mé psaní, uvádí autor příklad ženy, která po
večerech studovala, ale cítila obrovskou nechuť k tomu, strávit spoustu času v metru
a pak ve škole a strašně se jí do toho nechtělo. Začala se odměňovat kostičkami
čokolády. Po každém úseku cesty si prostě vzala kousek čokolády. To jí pomohlo
překonat tu nechuť a únavu. Časem si na večerní cestování do školy zvykla, takže
už čokoládu nepotřebovala.
Samozřejmě, že taková čokoládová odměna se moc nehodí, když potřebujete třeba
zhubnout. Zacvičit si a pak si za odměnu dát čokoládu, to asi ke zhubnutí nepovede.
Takovou malou odměnou může být cokoliv, co je vám příjemné. Třeba voňavá
koupel, poslechnout si pěknou muziku, zahrát si svojí oblíbenou hru na počítači.
Odměnu vám může poskytnout i partner. Např. když chce, abyste už po večeři
nekouřili, slíbí vám desetiminutovou masáž každý večer, kdy tento požadavek
dodržíte. Kromě toho, že malinko omezíte cigarety, prospěje to vašemu unavenému
tělu a možná to trochu posílí i ten pocit intimity mezi vámi.
Inspirováno knihou Cesta kaizen - z malého kroku k velkému skoku od Roberta
Maurera.
neděle 4. března 2012
Pondělní ráno
Pondělní ráno, prý nejméně oblíbená část týdne. Protože začíná pracovní týden. Pro většinu národa je práce – pokud ji tedy mají – zdrojem stresu, nechuti a něčím, čemu by se nejraději vyhnuli. Přitom být bez práce taky není ono. Teď nemyslím kvůli penězům, to je jasné. Ale co bychom dělali, kdybychom měli spoustu peněz, takže bychom do práce nemuseli. Mohli bychom zůstat doma nebo cestovat, zabývat se svými zálibami, flámovat každý den nebo třeba jen lenošit.
Myslím, že spoustě lidí by se to taky časem začalo zajídat. Samá zábava, to taky není záruka doživotního štěstí.
Když si představím, že bych byla finančně zajištěná a pracovat nemusela, je to moc hezká představa. Nevím, jestli bych zůstala ve své současné práci. Možná jen na kratší úvazek. Určitě bych si začala trochu užívat. Dopřála bych si takových příjemností, které jsou teď stranou. Možná bych jela do lázní nebo někam do ciziny. To mě láká. Jen bych s sebou chtěla mít lidi, které mám ráda. Protože i když je člověk na nejkrásnějších místech na světě, pokud je tam sám, ztrácí to velký kus svého kouzla. Já vím, že jsou cestovatelé, kteří nejraději jezdí sami, ale i oni se pak k někomu vracejí.
Tím se vlastně dostávám k tomu, že kdybych byla bohatá, potřebovala bych to bohatství sdílet se svými blízkými. Je to krásná představa, že v pondělí ráno nemusím do práce, ale mě osobně by šťastnou udělalo asi jen na chvíli.
Po čase bych se začala buď nudit, nebo si připadat zbytečná. Když mám spoustu povinností, líbí se mi představa, že mi jich ubylo. Ale kdyby zmizely úplně a já bych nemusela vůbec nic nebo skoro vůbec nic, bylo by to divné. K čemu bych pak byla na světě? Proplouvat, užívat si, o nic se nestarat?
Myslím, že člověk by měl svému okolí něco pozitivního přinést. Nemusí to být zrovna v zaměstnání, i ten, kdo zrovna zaměstnaný nebo podnikající není, by měl být v nějakém smyslu přínosem. Třeba pozitivním a optimistickým přístupem k životu, tím, že vychovávám děti, tím, že se starám o zahradu, těch možností je spousta. Člověk podle mě potřebuje být užitečný, potřebuje cítit smysl svého života, důvod, proč je na světě.
Zaměstnání nám většinou kousek té smysluplnosti dává. V mém případě to funguje hlavně tehdy, když pracuju s lidmi nebo pro lidi. Když jsem lidem poskytovala službu, která jim byla užitečná a oceňovali ji.
I když v práci občas musíme dělat věci, které jsou nám proti srsti, když je to jenom občas, dá se to snést. Horší je, když většinu času cítíme odpor k tomu, co děláme. Pak jsme nejspíš na špatném místě. jednoduchá rada – změnit místo – naráží na problém, že těch míst není tolik. Vysoká nezaměstnanost nás vede k tomu, abychom se drželi svého pracovního místa a vážili si ho, i když se nám každé pondělní ráno dělá špatně při představě začátku pracovního týdne a výplata nám nedopřává luxus, spíš jen přežití s jakýmsi průměrným komfortem.
Chtěla jsem skončil optimisticky, ale nějak se mi to zvrtlo. Vyznívá to, jako bychom se měli smířit s tím, co máme, i když je nám z toho špatně. To bych nerada. Smiřovat se s okolnostmi, sklonit hlavu jako ovce a nic s tím nedělat, to není věc, kterou bych někomu radila. I když to sama taky často udělám, někdy to prostě řešení dané situace je.
Email marketing
Co je affil
Co to je?
Affilliate (zkráceně affil) nebo provizní prodej je takový způsob prodeje, kdy prodejce dostává odměnu v závislosti na tom, kolik prodá zboží. V normálním světě to znamená hlavně oslovovat lidi, ale se vznikem a rozvojem internetu vznikla i možnost oslovovat velké množství lidí přes webové stránky nebo emaily. Což je zajímavá možnost výdělku pro webmastery a majitele webových stránek.
Jak to funguje?
Odkazy, přes které prodáváte, můžete umístit na svoje webové stránky, na cizí webové stránky (komentáře na blozích, diskuzní fóra, není to příliš oblíbené, ale někde to umožňují) nebo poslat emailem (pozor na spam, za ten můžete dostat pokutu už i u nás).
Nejjednodušší je to na webových stránkách. Má to jen jeden malý háček: ty stránky musí mít slušnou návštěvnost, jinak nic nevyděláte. Vytvořit stránky a získat pro ně hodně návštěvníků není tak jednoduché, rozhodně se to nedá považovat za snadný výdělek pro každého. Doporučila bych to jen tomu, kdo to dělá rád, kdo to dělat chce. Pro mě je třeba psaní tohoto blogu oblíbenou činností, dělám to ráda a mám z toho dobrý pocit. Trochu horší je to (v době psaní tohoto článku) s návštěvností, ale i to se lepší. Takže pro mě je provizní prodej přes odkaz na blogu rozhodně způsob, který chci zkusit.
Jak moc je to výnosné? Nedá se to tak jednoduše říci, protože tam vstupuje spousta různých faktorů. Potřebujete najít takové produkty, které budou korespondovat s tím, jaká je cílová skupina vašich stránek. Prodávat fotbalové míče na webu, kam chodí hlavně ženy, asi nebude efektivní, ale s paffémy byste mohli být úspěšní. Další faktory se týkají třeba umístění reklamy, jestli je dobře vidět, jestli láká ke kliknutí. To je potřeba si vyzkoušet, u různých stránek to může být jiné.
Odkazy v komentářích na blozích nebo v diskuzích – sice to je možné, ale ve větším množství je to docela obtížné a můžete i riskovat, že vás z nějaké diskuze vyhodí. Někde dovolují vložit odkaz jakopatičku každého vašeho příspěvku, ale ten je pak jen tak účinný, jak moc aktivní jste v dané diskuzi. Když budete rozumně a konstruktivně diskutovat třeba na fóru pro studenty a v patičce budete mít odkaz na obchod s učebnicemi, tak to může fungovat. Když budete psát blbosti jen proto, abyste byli vidět, tak přes vás nikdo nic nekoupí.
Poslat emailem. Efektivnost emailu je velká, echnicky se dá poslat tisíce emailů během krátké doby a kromě času skoro nebo úplně zadarmo. Háček je v tom, že potřebujete ten seznam emailových adres.
Přátelům můžete posílat emaily, nejspíš jim to vadit nebude, ale mezi nimi svoje zákazníky nehledejte. Přátelé jsou příliš cenní, cennější než peníze. Lepší je prodávat cizím lidem, ale ty zase nemůžete jen tak obesílat emaily. Dokonce ani tehdy, když ten email mají umístěný na svých webových stránkách. K tomu, abyste někomu mohli posílat reklamní emaily, potřebujete jeho výslovný souhlas.
Vytvořit rozsáhlý seznam emailových adres je obtížné. Můžete se setkat s nabídkou prodeje seznamu adres, což je ale dost krátkozraké. Kvalita takových seznamů bývá všelijaká, můžou tam být mrtvé schránky, kam nikdo nechodí, v horším vás budou považovat za spammera.
Úspěšný seznam je takový, kdy vytvoříte s odběrateli vztah. Například jim budete pravidelně (s jejich souhlasem!) posílat nějaké užitečné zprávy. Řekněme každodení recept až do schránky. Když pak do takového emailu umístíte odkaz na obchod s luxusními kuchyňskými potřebami, nebude v tom problém.
K čemu je dobrý dlouhý ocas?
K čemu je dobrý dlouhý ocas?
Odkládám přečtenou knihu Dlouhý chvost od Chrise Andersona a musím uznat, že tak přínosné čtení už se mi dlouho nedostalo do ruky. Téma knihy – i když by to podle názvu tak mohlo vypadat – nijak nesouvisí se sexem. Dlouhý ocas je pojem, který pochází z internetového marketingu. Když budete – v kamenném obchodě nebo na internetu – nabízet například CD, budete mezi nimi mít pár hitů, které se budou prodávat hodně, o něco víc průměrných a na konci, tedy na chvostu, bude spousta propadáků, které se prodají jednou az čas. V případě kamenné prodejny nejspíš ty propadáky vyřadíte a prodávat je nebudete, protože se nezaplatí ani to místo, které zabírají v regálech. Na internetu jste na tom lépe, můžete je nabízet také, protože náklady na prodej přes internet jsou mnohem menší, takže se vám vyplatí i položky, které by byly v běžném obchodě ztrátové. Ještě lepší to bude, když místo fyzických CD nabídnete hudbu v digitální podobě ke stažení. Pak můžete mít i takové skladby, které se stáhnou jednou nebo dvakrát za rok, protože náklady na skladování a distribuci jsou téměř nulové. A několik tisíc podobných "propadáků" vám potenciálně může přinést tržby v řádu desítek procent.
Autor to krásně ilustruje na příkladu televize a videa. Před několika desítkami let byla nabídka televizního vysilání poměrně chudá a většina lidí se prostě večer koukala na jeden pořad, třeba další díl seriálu. Tohle platilo v Americe stejně jako u nás (no dobře, u nás se možná nabídka programů rozšiřovala pomaleji). Když v televizi běžel další díl Nemocnice na kraji města, koukali na to skoro všichni, protože neměli moc jiných alternativ. Internet nebyl, televizní programy jen dva (dvojka byla pro méně sledované věci a taky ji myslím v některých oblastech z technických důvodů nechytali), takže možnost volby minimální.
Dnes máme programů tolik, že není v lidských silách sledovat všechno. Stále ještě platí, že spousta lidí sleduje třeba Ordinaci v růžové zahradě, ale není to už tak masové, protože jsou tu alternativy – spousta dalších programů.
K tomu přistupuje internet a online sdílená videa. Youtube je největší a nejznámější, ale není jediný. U nás funguje třeba stream s českými videi. Vytvořit video a dát ho internet je dnes natolik jednoduché, že to zvládají i školní děti. Většino z toho je samozřejmě balast, který skoukne hrstka lidí. Někdy se tam ale objeví i věci, které osloví širší publikum. Nedávno jsem třeba viděla video vrány, která na víčku od bůhvíčeho jezdila po zasněžené šikmé střeše. Amatérské video, které ale zaujalo a hodně se sdílelo.
Možnosti, jaké to dává amatérským hudebníkům, kapelám, tanečníkům nebo filmařům, jsou nekonečné. Začínající umělci, kteří by dřív měli velký problém se prosadit, se dnes můžou prezentova velmi snadno a skoro jistě si svoje fanoušky najdou, i když jich možná nebude dost na to, aby se mohli svým uměním uživit.
Když začnete brouzdat po youtube a hledat něco zajímavého, nedojdete nikdy konce, vždycky najdete, ať už se budete zajímat o jakékoliv téma.
Napadá mě výraz demokratizace obsahu. Když si obsah můžu tvořit sám, tak už rozhodně nejsme odkázáni na pár bohatých hollywoodských firem, které mi naservírují to, o čem si myslí, že bychom měli sledovat.
Stejně to funguje i ve zpravodajství. Pustím si večer v televizi zprávy, tam mi prezentují nějaké události. Před dobou internetu jsme jen stěží někde mohli hledat nějaké alternativy, doplňující informace nebo dokonce názory zpochybňující to oficiální televizní zpravodajství. Dnes se k jakémukoliv tématu může vyjádřit téměř kdokoliv a díky blogům se to také děje. Blogy jsou úžasný vynález, protože umožňují tvořit webový obsah i lidem bez toho, že by se museli zabývat tvorbou webových stránek.
Na jednu stranu je vidět nárůst "blogísků" psaných pubertálními skorodětmi, které čte jen pár jejich známých, na druhou stranu když skutečně máte co říci širšímu publiku, máte možnost. A i v Čechách existují blogy, které takovou širší oblibu mají, napadají mě blogy o módě, designu nebo vaření, protože ty sleduji, ale myslím, že v každém oboru lidské činnosti se najdou blogy, které stojí za to číst.