Jaká je vaše peněženka
Jaká je vaše peněženka? Máte v ní jen peníze, nebo do ní cpete i účtenky, jízdenky, papírky s poznámkami, seznamy nákupů a podobné věci?
Podobná otázka by asi v reálném světě vyvolala rozpaky, přece jen věci kolem peněz jsou tak trochu soukromé a rozmyslíme se, jestli se na ně zeptat. Naštěstí na internetu je to trochu jiné, takže si dovoluju tuhle zvláštní otázku.
Peněženka je něco, bez čeho se neobejde snad nikdo na světě, kromě miminek a lidí mentálně natolik pozadu, že nezvládnou ani základní manipulaci s penězi.
Peněženku si taky hlídáme víc, než co jiného, dokonce i tehdy, když máme u sebe cennější věci. Přijít o peněženku je strašně nepříjemné. A je velký rozdíl mezi tím, když ji ztratíte nebo když vám ji někdo sebere.
Protože když ji ztratíte, víte, že je to hlavně váš problém a nenarušuje se tím vztah s okolím. Když vám ji ukradnou, je to horší proto, že přestáváte věřit lidem kolem.
Představte si, že se vám podobná věc stane třeba v práci. Něco se vám ztratí, vy nevíte, kdo to vzal, ale víte, že víte, že to byl někdo z lidí kolem. Že máte mezi sebou zloděje. Člověk si dává větší pozor na věci, ale taky míň důvěřuje lidem kolem. Vztahy trpí a to je špatné, protože dobré vztahy s ostatními lidmi, to je jedna z hlavních věcí, která má vliv na naši spokojenost.
Peněženka má jednak určitou funkci – slouží k uchovávání a přenášení peněz – ale má taky tak trochu funkci symbolickou. Symbolizuje peníze, jejich dostatek nebo nedostatek.
čtvrtek 12. ledna 2012
Šetříme, ale nesyslíme
Šetřit, to znamená buď svoji kapsu nebo životní prostředí, ideálně obojí. Protože co ušetřím, na to nemusím vydělat, případně mohu ty peníze použít na něco jiného.
1. Nekoupit. První věc je kupovat jen to, co skutečně potřebujeme. Spousta nákupů je impulsivních, nepromyšlených. Nejdřív za tu věc musíme zaplatit, pak se o ni musíme starat, někam ji uložit, uklízet okolo ní, časem pak řešíme, jak se jí – už nefukční, nemoderní nebo zastaralé – zbavit. když se chystáte něco koupit, zkuste to odložit o den nebo o měsíc. Možná, že pak už to nebudete tolik chtít nebo potřebovat.
2. Prodat. Míváme doma spoustu věcí a některé už nepoužíváme, ale mohl by je využít někdo jiný. Napadá mě třeba to, že mám ve sklepě pletací stroj. Už roky jsem ho nepoužila. Mohla bych ho někomu prodat. Někomu, kdo ho lépe využije. Můžeme to nabídnout v inzerátu na internetu nebo v místních novinách. Dát vědět známým, ti mají zase své známé, co mě doma překáží, to jinému udělá radost a dobrou službu. Na internetu jsou aukční weby, třeba aukro.cz, kde se dá prodat všechno možné i nemožné. Bohužel tam už musíme počítat i dopravou, která všechno prodražuje.
3. Vyměnit. Třeba formou burzy, kdy se maminky sejdou, každá přinese oblečení, ze kterého jejich děti už vyrostly, a můžou vyměňovat. Totéž by šlo udělat i u dospělého oblečení, samozřejmě v bezvadném stavu. Každá žena má doma nějakou tu kabelku, halenku nebo boty, které si kdysi koupila nebo dostala a nenosí je kvůli špatné velikosti, nevhodné barvě nebo se jí prostě nelíbí. Tak proč to nezkusit vyměnit?
4. Recyklovat. U některých věcí to jde: svetry jdou rozpárat a přeplést (to všem zabírá hodně času), kus nábytku můžeme odvézt na chatu, kde ještě poslouží, otlučený talíř se dá dát pod květináč na balkóně, omšelá deka může ještě posloužit pejskovi. Leccos se dá zrecyklovat na zahrádce, vlastně cokoliv, co je schopno se rozložit v kompostu.
5. Věnovat. Když to nikdo nechce za peníze, tak to můžeme věnovat zadarmo. Ve většině měst najdeme (často církevní) organizace, které se sběrem zachovalých věcí zabývají.
6. Vyhodit do tříděného odpadu. Pokud to jen trochu jde, tak třídíme. Je to ohleduplné vůči přírodě a taky je to příklad pro ostatní. Přece jen nechceme, aby se z té naší zeměkoule stalo jeno velké smetiště.
7. Když už to jinak nejde, tak se to hodí do odpadu. Nemá smysl schovávat doma úplně všechno. Hospodárnost je pěkná vlastnost, ale všechno má své meze. Když máte byt nebo dům plný věcí, ztrácíte přehled o tom, co už máte a stejně svých zásob nevyužijete. Spíš sklouznete do chaosu, budete obtížně udržovat pořádek a ta záplava věcí vás bude tížit a znervózňovat.
1. Nekoupit. První věc je kupovat jen to, co skutečně potřebujeme. Spousta nákupů je impulsivních, nepromyšlených. Nejdřív za tu věc musíme zaplatit, pak se o ni musíme starat, někam ji uložit, uklízet okolo ní, časem pak řešíme, jak se jí – už nefukční, nemoderní nebo zastaralé – zbavit. když se chystáte něco koupit, zkuste to odložit o den nebo o měsíc. Možná, že pak už to nebudete tolik chtít nebo potřebovat.
2. Prodat. Míváme doma spoustu věcí a některé už nepoužíváme, ale mohl by je využít někdo jiný. Napadá mě třeba to, že mám ve sklepě pletací stroj. Už roky jsem ho nepoužila. Mohla bych ho někomu prodat. Někomu, kdo ho lépe využije. Můžeme to nabídnout v inzerátu na internetu nebo v místních novinách. Dát vědět známým, ti mají zase své známé, co mě doma překáží, to jinému udělá radost a dobrou službu. Na internetu jsou aukční weby, třeba aukro.cz, kde se dá prodat všechno možné i nemožné. Bohužel tam už musíme počítat i dopravou, která všechno prodražuje.
3. Vyměnit. Třeba formou burzy, kdy se maminky sejdou, každá přinese oblečení, ze kterého jejich děti už vyrostly, a můžou vyměňovat. Totéž by šlo udělat i u dospělého oblečení, samozřejmě v bezvadném stavu. Každá žena má doma nějakou tu kabelku, halenku nebo boty, které si kdysi koupila nebo dostala a nenosí je kvůli špatné velikosti, nevhodné barvě nebo se jí prostě nelíbí. Tak proč to nezkusit vyměnit?
4. Recyklovat. U některých věcí to jde: svetry jdou rozpárat a přeplést (to všem zabírá hodně času), kus nábytku můžeme odvézt na chatu, kde ještě poslouží, otlučený talíř se dá dát pod květináč na balkóně, omšelá deka může ještě posloužit pejskovi. Leccos se dá zrecyklovat na zahrádce, vlastně cokoliv, co je schopno se rozložit v kompostu.
5. Věnovat. Když to nikdo nechce za peníze, tak to můžeme věnovat zadarmo. Ve většině měst najdeme (často církevní) organizace, které se sběrem zachovalých věcí zabývají.
6. Vyhodit do tříděného odpadu. Pokud to jen trochu jde, tak třídíme. Je to ohleduplné vůči přírodě a taky je to příklad pro ostatní. Přece jen nechceme, aby se z té naší zeměkoule stalo jeno velké smetiště.
7. Když už to jinak nejde, tak se to hodí do odpadu. Nemá smysl schovávat doma úplně všechno. Hospodárnost je pěkná vlastnost, ale všechno má své meze. Když máte byt nebo dům plný věcí, ztrácíte přehled o tom, co už máte a stejně svých zásob nevyužijete. Spíš sklouznete do chaosu, budete obtížně udržovat pořádek a ta záplava věcí vás bude tížit a znervózňovat.
úterý 10. ledna 2012
Jak psát emaily, abyste ty ostatní neštvali
Adresa
Do kolonky adresa se zapisuje emailová adresa toho, komu píšete. Obvykle se nepíše ručně, ale vybírá se z adresáře, protože je to jednodušší a vyhnete se tak chybám. Když se vám nějaký email vrátí jako nedoručený, v první řadě se podívejte, jestli máte dobře napsanou adresu. I vynechaná tečka je v tomto případě chybou. Naopak co vůbec nerozhoduje, to je velikost písmen. Jestli mi nevěříte, tak si to ověřte: zkuste poslat několik emailů na stejnou adresu napsanou jednou velkými, jindy malými písmeny nebo jejich kombinací.
Kopie a slepá kopie
Kopie slouží k tomu, abyste o obsahu emailu informovali i další lidi, nejen adresáta. Obvyklé je dát do kolonky adresát toho, komu je email přímo určen, do kolonky kopie další lidi, kteří o věci mají vědět jen pro informaci bez toho, že by z emailu pro ně plynul nějaký úkol. Když dáte do kopie více lidí, všichni uvidí, komu všemu jste email poslali.
Slepá kopie, ta se hodí v případě, kdy NECHCETE, aby o sobě ti lidé věděli. Třeba když posíláte informace svým zákazníkům, určitě chcete udržet jejich adresy utajené, aby jich nezneužil někdo jiný, třeba dokonce vaše konkurence.
Jak funguje slepá kopie si taky můžete ověřit, když si takto zkusíte posílat emaily s kamarádem.
Předmět
Předmět je něco jako nadpis emailu. Vynechat ho je dost bezohledné, protože když se pak díváte na seznam emailů ve schránce, nevíte, co je v emailu a musíte ho rozklikávat. Předmět by měl být co nejvýstižnější. Například:
Pozvání na vernisáž 10. ledna v 18 hodin
Nemůžu přijít do kina, jsem nemocný
Zápis z porady 14. Prosince
Žádost o to a to
Takový předmět je jasný a někdy dokonce stačí sám o sobě, bez toho, abychom psali něco dalšího do těla emailu. V takovém případě můžete napsat na konec EOM, což znamená end of message (konec zprávy) a adresátovi tím sdělujete, že nemusí email otvírat, že víc už tam toho není. Pokud tedy tuto zkratku zná, úplně běžné to není.
Tělo emailu
Hlavně stručně. Málokdo má chuť a čas pročítat se dlouhými zprávami nehledě na to, že na monitoru se čte hůř než na papíře. Nesmí to ovšem být na úkor srozumitelnosti.
Většinou by mělo stačit pět nebo méně vět. Když je jich víc, je možné, že email se týká více záležitostí a pak bývá lepší je rozdělit do více emailů.
Přílohy
Přílohy posílejte jen tehdy, když je to nutné. Zahlcují schránku a spousta lidí je neotvírá, když nemusí. Příloha by měla mít rozumnou velikost. Asi se vám podaří poslat přílohu až do velikosti 10MB, ale pokud ji nějak můžete zmenšit, udělejte to.
Opravdu velké soubory – desítky nebo stovky MB – se posílají přes nějakou externí službu. Moje oblíbená je www.uschovna.cz. Odeslaný soubor si ovšem adresát musí vyzvednout do dvou týdnů, pak z úschovny mizí.
Pokud jde o fotky, ty je lepší dát do nějaké internetové galerie a rozesílat pak jen adresu. Jednou takovou galerií je rajče http://www.rajce.idnes.cz/, kde je možné nastavit přístup pod heslem, takže vaše obrázky uvidí jen ten, komu to heslo dáte.
Do kolonky adresa se zapisuje emailová adresa toho, komu píšete. Obvykle se nepíše ručně, ale vybírá se z adresáře, protože je to jednodušší a vyhnete se tak chybám. Když se vám nějaký email vrátí jako nedoručený, v první řadě se podívejte, jestli máte dobře napsanou adresu. I vynechaná tečka je v tomto případě chybou. Naopak co vůbec nerozhoduje, to je velikost písmen. Jestli mi nevěříte, tak si to ověřte: zkuste poslat několik emailů na stejnou adresu napsanou jednou velkými, jindy malými písmeny nebo jejich kombinací.
Kopie a slepá kopie
Kopie slouží k tomu, abyste o obsahu emailu informovali i další lidi, nejen adresáta. Obvyklé je dát do kolonky adresát toho, komu je email přímo určen, do kolonky kopie další lidi, kteří o věci mají vědět jen pro informaci bez toho, že by z emailu pro ně plynul nějaký úkol. Když dáte do kopie více lidí, všichni uvidí, komu všemu jste email poslali.
Slepá kopie, ta se hodí v případě, kdy NECHCETE, aby o sobě ti lidé věděli. Třeba když posíláte informace svým zákazníkům, určitě chcete udržet jejich adresy utajené, aby jich nezneužil někdo jiný, třeba dokonce vaše konkurence.
Jak funguje slepá kopie si taky můžete ověřit, když si takto zkusíte posílat emaily s kamarádem.
Předmět
Předmět je něco jako nadpis emailu. Vynechat ho je dost bezohledné, protože když se pak díváte na seznam emailů ve schránce, nevíte, co je v emailu a musíte ho rozklikávat. Předmět by měl být co nejvýstižnější. Například:
Pozvání na vernisáž 10. ledna v 18 hodin
Nemůžu přijít do kina, jsem nemocný
Zápis z porady 14. Prosince
Žádost o to a to
Takový předmět je jasný a někdy dokonce stačí sám o sobě, bez toho, abychom psali něco dalšího do těla emailu. V takovém případě můžete napsat na konec EOM, což znamená end of message (konec zprávy) a adresátovi tím sdělujete, že nemusí email otvírat, že víc už tam toho není. Pokud tedy tuto zkratku zná, úplně běžné to není.
Tělo emailu
Hlavně stručně. Málokdo má chuť a čas pročítat se dlouhými zprávami nehledě na to, že na monitoru se čte hůř než na papíře. Nesmí to ovšem být na úkor srozumitelnosti.
Většinou by mělo stačit pět nebo méně vět. Když je jich víc, je možné, že email se týká více záležitostí a pak bývá lepší je rozdělit do více emailů.
Přílohy
Přílohy posílejte jen tehdy, když je to nutné. Zahlcují schránku a spousta lidí je neotvírá, když nemusí. Příloha by měla mít rozumnou velikost. Asi se vám podaří poslat přílohu až do velikosti 10MB, ale pokud ji nějak můžete zmenšit, udělejte to.
Opravdu velké soubory – desítky nebo stovky MB – se posílají přes nějakou externí službu. Moje oblíbená je www.uschovna.cz. Odeslaný soubor si ovšem adresát musí vyzvednout do dvou týdnů, pak z úschovny mizí.
Pokud jde o fotky, ty je lepší dát do nějaké internetové galerie a rozesílat pak jen adresu. Jednou takovou galerií je rajče http://www.rajce.idnes.cz/, kde je možné nastavit přístup pod heslem, takže vaše obrázky uvidí jen ten, komu to heslo dáte.
5 kroků pro kancelářské krysy
Kancelářské krysy, to jsou ti, kdo pracují spíš hlavou než rukama a obvykle používají k práci počítač. Jejich práce se skládá z řady různých činností, může být pestřejší, ale taky náročnější, než manuální práce. Má jednu nevýhodu: z velké části se odehrává v hlavě dělá, kam nevidíme, takže je těžké okoukat, jak to dělají ti úspěšnější.
Možná vám přijde vhod pár postřehů o té tajemné duševní práci.
1. Rozmyslet si, co a jak budu dělat.
Tento bod se skládá ze dvou částí: CO a JAK.
V práci nám obvykle úkoly zadává šéf nebo zákazník. Druhá možnost je, že si úkoly volíme sami. To druhé je o něco příjemnější, znamená to větší svobodu, ale taky určité riziko, že se nám něco nepovede.
Když je úkolů hodně, píšeme si seznam a z něj pak vybíráme, do čeho se pustíme. Takový seznam je užitečná věc, má ale i svá negativa. Je nekonečný. Většinou spíš připisujeme další úkoly než abychom škrtali ty hotové. Z užitečné pomůcky se pak stane nepříjemná připomínka toho, co jsme ještě nezvládli, nestihli, odložili. Další problém jako v tom, že si tam píšeme úkoly dost nejasně, dřív, než si rozmyslíme, co ten úkol vlastně vyžaduje. Pak se nám tam objeví věci, které zaberou řadu hodin, skládají se ze spousta menších úkolů, a nám chybí ten první krok. Řeknu si například, že bych se mohla naučit zacházet s firemní kamerou, abych mohla zastoupit kolegu. Čím začít? Tím, že si ji půjčím a budu zkoušet? Nebo někoho požádám, aby mě to naučil? Nebo se nejdřív seznámím s programem na zpracování videa? Kdy to udělám? Mám na to čas? A je to vůbec v souladu s mými dlouhodobými cíli? Spousta otázek, které je dobré si zodpovědět dřív, než si to napíšeme jako úkol k vykonání a odškrtnutí. Proto spousta položek na našich seznamech a v našich úkolníčcích zůstává neudělaných – nejsou dostatečně vyjasněné.
Další fakt je ten, že úkoly nejsou stejně důležité. Říká se, že zhruba pětina našich pracovních úkolů přinese 80% výsledků. Neměli bychom se tedy soustředit právě na tu klíčovou pětinu? Jenže to vyžaduje přemýšlet a umět poznat, které z našich úkolů jsou ty nejdůležitější. Které přinesou nejvýraznější výsledky.
Druhou stránkou věci je JAK úkol vykonat. Málokdy je jen jeden způsob. Osvědčeným způsobem je představit si, jak by vypadal úspěšně splněný úkol. Když nemáme jasnou představu, jak by měl dokončený úkol vypadat, bývá to tím, že není jasně definován, buď už od toho, kdo nám ho zadal, nebo my sami nemáme jasno. Pak je potřeba se zastavit a ujasnit si jak cíl, tak i zhruba kroky k jeho splnění. Když to neuděláme, snadno se nám stane, že úkol splníme jen zčásti, nebo naopak strávíme spoustu času na něčem, co zdaleka tolik péče nevyžadovalo, nebo dokonce uděláme něco jiného, než bylo potřeba.
2. Začít hned.
Jak začínáte ráno svůj pracovní den? Pustíte se hned do práce, nebo si nejdřív dáte kávu, pokecáte s kolegy a teprve pak se začnete rozhodovat, co čeho se pustíte? Začátek dne ovlivňuje i jeho zbytek, to jsem si ověřila sama na sobě. Osvědčilo se mi připravit si práci na ráno už den předem, nejlépe připravit složky nebo papíry s poznámkami na stůl. Ráno se pak nemusím nijak rozhodovat, přemýšlet nad ničím, prostě se do toho pustím. Když takhle začnu den, mám tendenci pokračovat ve stejném duchu.
Dost času strávíme tím, že odkládáme začátek práce. Často to bývá proto, že je v tom nějaké rozhodnutí, které jsme ještě neudělali. Není nám třeba jasné, jak ten daný úkol splnit. Nebo máme pocit, že na to ještě nejsme připraveni, že ještě musíme udělat něco jiného. Nebo se nám do úkolu nechce, vyvolává v nás nepříjemné pocity. Třeba telefon někomu, kdo na nás skoro stoprocentně bude protivný. Nebo práce, u které se cítíme hloupě. Nebo máme obavu, že na to nemáme. Nepříjemné pocity nás vedou k tomu, že práci odkládáme, hledáme si záminky, proč to udělat později nebo si prostě jen najdeme jinou práci, takže sice pracujeme, ale ne na tom podstatném a důležitém.
3. Pracovat rychle.
Hledat nejrychlejší a nejkratší způsob ke splnění úkolu. Někdy mám sklon si věci komplikovat, vidět úkoly jako složitější než skutečně jsou. Což je zřejmě problém i dalších lidí, hlavně těch, kteří jsou pracovití a poctiví a bojí se věci odfláknout. Odfláknout, to je druhý extrém, to samozřejmě neobhajuju. Ale když jste perfekcionista, tak se vám spíš stane, že strávíte na úkolu mnohem víc času, než je potřeba a to samozřejmě vašeho šéfa nepotěší, protože vám ten čas musí zaplatit.
Je dobré si předem rozmyslet, jak moc důkladně je třeba věc provést. Když je to řekněme článek do novin, tak je v pořádku věnovat mu pozornost. Když je to email kolegovi, tak nemá smysl pilovat každou větu do dokonalosti, protože případné nejasnosti se dají snadno vysvětlit a domluvit.
4. Dotáhnout věci do konce.
Nedokončování věcí je dost blbý zlozvyk, protože věnujete své práci hodně času, rozhodně se neflákáte, ale šéf spokojen není, protože nemá výsledky. A vy máte pocit marnosti, protože přece usilovně pracujete. Jenže se zastavíte kousíček před koncem. Bývá za tím obava z toho, jestli je to dost dobré, jestli to už můžu předat někomu dalšímu. Dokončit práci a předat její výsledek totiž mimo jiné znamená, že se vystavuju její kritice a to pocit značně nepříjemný. Proto si člověk nechá úkol ještě u sebe, aby ho znovu zkontroloval nebo ještě dokončil a výsledek: spousta dřiny s minimem výsledků.
5. Zhodnotit, jak se mi vedlo
Když skončíte nějakou práci nebo úkol, je užitečné se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak se mi vedlo. Co se povedlo, co se nepovedlo, jestli mi z toho plyne nějaké poučení do budoucna. A hlavně si užít příjemného pocitu z vykonané práce.
Takhle fáze se často podceňuje, což je škoda. Ženeme se za novými úkoly a zapomínáme projevit sami sobě uznání za to, čeho už jsme dosáhli. Soustředíme se na to, co ještě není hotové, což v nás budí stres. Kvůli rovnováze bychom si občas měli všimnout i toho, co jsme zvládli, co se nám povedlo, co v nás budí dobré pocity.
Možná vám přijde vhod pár postřehů o té tajemné duševní práci.
1. Rozmyslet si, co a jak budu dělat.
Tento bod se skládá ze dvou částí: CO a JAK.
V práci nám obvykle úkoly zadává šéf nebo zákazník. Druhá možnost je, že si úkoly volíme sami. To druhé je o něco příjemnější, znamená to větší svobodu, ale taky určité riziko, že se nám něco nepovede.
Když je úkolů hodně, píšeme si seznam a z něj pak vybíráme, do čeho se pustíme. Takový seznam je užitečná věc, má ale i svá negativa. Je nekonečný. Většinou spíš připisujeme další úkoly než abychom škrtali ty hotové. Z užitečné pomůcky se pak stane nepříjemná připomínka toho, co jsme ještě nezvládli, nestihli, odložili. Další problém jako v tom, že si tam píšeme úkoly dost nejasně, dřív, než si rozmyslíme, co ten úkol vlastně vyžaduje. Pak se nám tam objeví věci, které zaberou řadu hodin, skládají se ze spousta menších úkolů, a nám chybí ten první krok. Řeknu si například, že bych se mohla naučit zacházet s firemní kamerou, abych mohla zastoupit kolegu. Čím začít? Tím, že si ji půjčím a budu zkoušet? Nebo někoho požádám, aby mě to naučil? Nebo se nejdřív seznámím s programem na zpracování videa? Kdy to udělám? Mám na to čas? A je to vůbec v souladu s mými dlouhodobými cíli? Spousta otázek, které je dobré si zodpovědět dřív, než si to napíšeme jako úkol k vykonání a odškrtnutí. Proto spousta položek na našich seznamech a v našich úkolníčcích zůstává neudělaných – nejsou dostatečně vyjasněné.
Další fakt je ten, že úkoly nejsou stejně důležité. Říká se, že zhruba pětina našich pracovních úkolů přinese 80% výsledků. Neměli bychom se tedy soustředit právě na tu klíčovou pětinu? Jenže to vyžaduje přemýšlet a umět poznat, které z našich úkolů jsou ty nejdůležitější. Které přinesou nejvýraznější výsledky.
Druhou stránkou věci je JAK úkol vykonat. Málokdy je jen jeden způsob. Osvědčeným způsobem je představit si, jak by vypadal úspěšně splněný úkol. Když nemáme jasnou představu, jak by měl dokončený úkol vypadat, bývá to tím, že není jasně definován, buď už od toho, kdo nám ho zadal, nebo my sami nemáme jasno. Pak je potřeba se zastavit a ujasnit si jak cíl, tak i zhruba kroky k jeho splnění. Když to neuděláme, snadno se nám stane, že úkol splníme jen zčásti, nebo naopak strávíme spoustu času na něčem, co zdaleka tolik péče nevyžadovalo, nebo dokonce uděláme něco jiného, než bylo potřeba.
2. Začít hned.
Jak začínáte ráno svůj pracovní den? Pustíte se hned do práce, nebo si nejdřív dáte kávu, pokecáte s kolegy a teprve pak se začnete rozhodovat, co čeho se pustíte? Začátek dne ovlivňuje i jeho zbytek, to jsem si ověřila sama na sobě. Osvědčilo se mi připravit si práci na ráno už den předem, nejlépe připravit složky nebo papíry s poznámkami na stůl. Ráno se pak nemusím nijak rozhodovat, přemýšlet nad ničím, prostě se do toho pustím. Když takhle začnu den, mám tendenci pokračovat ve stejném duchu.
Dost času strávíme tím, že odkládáme začátek práce. Často to bývá proto, že je v tom nějaké rozhodnutí, které jsme ještě neudělali. Není nám třeba jasné, jak ten daný úkol splnit. Nebo máme pocit, že na to ještě nejsme připraveni, že ještě musíme udělat něco jiného. Nebo se nám do úkolu nechce, vyvolává v nás nepříjemné pocity. Třeba telefon někomu, kdo na nás skoro stoprocentně bude protivný. Nebo práce, u které se cítíme hloupě. Nebo máme obavu, že na to nemáme. Nepříjemné pocity nás vedou k tomu, že práci odkládáme, hledáme si záminky, proč to udělat později nebo si prostě jen najdeme jinou práci, takže sice pracujeme, ale ne na tom podstatném a důležitém.
3. Pracovat rychle.
Hledat nejrychlejší a nejkratší způsob ke splnění úkolu. Někdy mám sklon si věci komplikovat, vidět úkoly jako složitější než skutečně jsou. Což je zřejmě problém i dalších lidí, hlavně těch, kteří jsou pracovití a poctiví a bojí se věci odfláknout. Odfláknout, to je druhý extrém, to samozřejmě neobhajuju. Ale když jste perfekcionista, tak se vám spíš stane, že strávíte na úkolu mnohem víc času, než je potřeba a to samozřejmě vašeho šéfa nepotěší, protože vám ten čas musí zaplatit.
Je dobré si předem rozmyslet, jak moc důkladně je třeba věc provést. Když je to řekněme článek do novin, tak je v pořádku věnovat mu pozornost. Když je to email kolegovi, tak nemá smysl pilovat každou větu do dokonalosti, protože případné nejasnosti se dají snadno vysvětlit a domluvit.
4. Dotáhnout věci do konce.
Nedokončování věcí je dost blbý zlozvyk, protože věnujete své práci hodně času, rozhodně se neflákáte, ale šéf spokojen není, protože nemá výsledky. A vy máte pocit marnosti, protože přece usilovně pracujete. Jenže se zastavíte kousíček před koncem. Bývá za tím obava z toho, jestli je to dost dobré, jestli to už můžu předat někomu dalšímu. Dokončit práci a předat její výsledek totiž mimo jiné znamená, že se vystavuju její kritice a to pocit značně nepříjemný. Proto si člověk nechá úkol ještě u sebe, aby ho znovu zkontroloval nebo ještě dokončil a výsledek: spousta dřiny s minimem výsledků.
5. Zhodnotit, jak se mi vedlo
Když skončíte nějakou práci nebo úkol, je užitečné se na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak se mi vedlo. Co se povedlo, co se nepovedlo, jestli mi z toho plyne nějaké poučení do budoucna. A hlavně si užít příjemného pocitu z vykonané práce.
Takhle fáze se často podceňuje, což je škoda. Ženeme se za novými úkoly a zapomínáme projevit sami sobě uznání za to, čeho už jsme dosáhli. Soustředíme se na to, co ještě není hotové, což v nás budí stres. Kvůli rovnováze bychom si občas měli všimnout i toho, co jsme zvládli, co se nám povedlo, co v nás budí dobré pocity.
Nejlepší pomsta je úspěch
Znáte ten pocit, když vás někdo strašně naštve? Ale opravdu strašně, tak, že mít po ruce klacek, tak se snad neudržíte. A pak to ve vás zůstává, jste jak lev v kleci, nevíte, co se vším tím vztekem počít.
Zkuste se na vztek podívat jako na energii. Energie je neutrální, ani dobrá ani špatná, vždycky spíš záleží na tom, s jakým úmyslem a jak ji použijete. A že vztek má v sobě zatraceně hodně energie. Bohužel v afektu málokdy děláme dobrá rozhodnutí, takže často řekneme nebo uděláme něco, čeho pak litujeme (řekneme něco hrubého, práskneme dveřmi, kopneme do něčeho a podobně). Energie máme hodně, ale nasměrováváme ji špatným směrem. Často proti tomu člověku, který nás naštval. Co kdybychom ji dokázali použít na něco užitečnějšího?
Ženy znají to, že v hněvu uklízejí. A jde jim to lépe a rychleji, než za normálních okolností. Fyzický pohyb určitě pomáhá. Dát si do těla v posilovně, proběhnout se nebo naštípat dříví. Adrenalin se spálí a člověku je líp. Pokud šlo o ojedinělý konflikt, tak je vlastně věc vyřešená.
Ale co když se to opakuje, stále vás vytáčí jedna a ta samá osoba nebo situace? Je to vlastně stálý zdroj energie. Někteří lidé se naučili využívat té energie konstruktivně, třeba tak, že zakousli do nějakého problému, do nějaké činnosti tak, že pak dosáhli výjimečných výsledků. Třeba když má někdo mizerného šéfa a touží po tom prásknout v práci dveřmi a jít jinam. To jinam může být třeba vedlejší činnost – prodej, programování, malování obrazů, cokoliv, co čověk dělá skutečně rád. Pokud pokaždé, když vás ten šéf naštve, zareagujete tím, že se zakousnete do svého druhého "byznysu", můžete ho posunout na takovou úroveň, že vás nakonec uživí a vy budete moci dát svému nemilovanému šéfovi sbohem.
Zkuste se na vztek podívat jako na energii. Energie je neutrální, ani dobrá ani špatná, vždycky spíš záleží na tom, s jakým úmyslem a jak ji použijete. A že vztek má v sobě zatraceně hodně energie. Bohužel v afektu málokdy děláme dobrá rozhodnutí, takže často řekneme nebo uděláme něco, čeho pak litujeme (řekneme něco hrubého, práskneme dveřmi, kopneme do něčeho a podobně). Energie máme hodně, ale nasměrováváme ji špatným směrem. Často proti tomu člověku, který nás naštval. Co kdybychom ji dokázali použít na něco užitečnějšího?
Ženy znají to, že v hněvu uklízejí. A jde jim to lépe a rychleji, než za normálních okolností. Fyzický pohyb určitě pomáhá. Dát si do těla v posilovně, proběhnout se nebo naštípat dříví. Adrenalin se spálí a člověku je líp. Pokud šlo o ojedinělý konflikt, tak je vlastně věc vyřešená.
Ale co když se to opakuje, stále vás vytáčí jedna a ta samá osoba nebo situace? Je to vlastně stálý zdroj energie. Někteří lidé se naučili využívat té energie konstruktivně, třeba tak, že zakousli do nějakého problému, do nějaké činnosti tak, že pak dosáhli výjimečných výsledků. Třeba když má někdo mizerného šéfa a touží po tom prásknout v práci dveřmi a jít jinam. To jinam může být třeba vedlejší činnost – prodej, programování, malování obrazů, cokoliv, co čověk dělá skutečně rád. Pokud pokaždé, když vás ten šéf naštve, zareagujete tím, že se zakousnete do svého druhého "byznysu", můžete ho posunout na takovou úroveň, že vás nakonec uživí a vy budete moci dát svému nemilovanému šéfovi sbohem.
sobota 10. prosince 2011
Zálohování dat pro obyčejné lidi
Zálohujete svá data? Nebo je prostě máte v počítači a doufáte, že tam zůstanou navěky? Nezůstanou. Přitom data mohou být cennější než ten samotný počítač. Nejen pro firmu, která tam uložené údaje o zákaznících, o výrobní technologii nebo další informace, životně důležité pro chod firmy. I obyčejní lidé, soukromé osoby, mají v počítači velmi důležité věci. Co třeba fotky? Fotky dětí, rodiny, ty přece mají hodně velkou cenu. Možná ne finanční, ale určitě cenu citovou. Jsou vám drahé a velmi by vás mrzelo, kdybyste je ztratili.
Zatímco firmy jsou si hodnoty svých dat vědomé a obvykle mají aspoň nějaký systém zálohování dat, obyčejný člověk to moc neřeší. Mávne nad tím rukou. Řekne si, že nic zvlášť cenného v tom počítači nemá. Nebo si dá zálohování do pomyslného seznamu úkolů, které se udělají někdy, až na ně bude čas. Což prakticky znamená – nikdy.
Počítače přitom nijak bezvadné zařízení není. Pevný disk, na kterém jsou uloženy informace, může vypovědět službu z ničeho nic. Pak ani sebelepší počítačový mág nemusí být schopen data obnovit. Počítač může ohrozit spousta věcí.Voda – nemusí to být zrovna povodeň, stačí vyplavená pračka souseda nad námi. Hrnek s kávou by asi taky neprospěl třeba notebooku. Elektřina. Přepětí v síti. Oheň. Požár nikomu nepřeju. Zloději. Zvlášť u notebooků, které někam přenášíme. Ale největším rizikem je sám uživatel. Když si vlastní vinou smažete něco důležitého, což se stává dost často. Nebo to udělá vaše dítě.
Jaké jsou možnosti zálohování?
Přímo v počítači. Není to takový nesmysl. Když pracujete delší dobu na nějakém souboru, může mít smysl ukládat si průběžné verze. Třeba označené datem, takže pak víte, jak šly za sebou.
Zvláštní kapitola jsou fotky. Můj systém je ten, že fotím v co nejlepší kvalitě. Když s pak povede opravdu výjimečný snímek, můžu ho nechat vytisknout i na A4 a pořád vypadá dobře. velký obrázek vždycky můžu zmenšit, ale malý už bez ztráty kvality nezvětším. Jedinou nevýhodou je, že fotky pak zabírají v počítači i ve foťáku hodně místa. Originální fotky uložím do archivního souboru, označím datem a v tom souboru nikdy nic neupravuju. Každou fotku, kterou chci jakkoliv upravovat, si zkopíruju někam jinam. Čas od času je potřeba ten archivní soubor zazálohovat někam mimo počítač. Už jen proto, že zabírá dost místa na pevném disku.
Druhý počítač. Když máte k dipozici dva počítače, třeba jeden doma, druhý v práci, je to jedna z možností. Jen to chce nějakého prostředníka – flashku nebo externí disk, případně přenést data přes nějaké internetové úložiště.
CD, DVD. Vypalování na CD nebo DVD je levné a jednoduché a zvládne to i dítě. Pak je třeba ještě udržet v těch CD/DVD pořádek. Popisovat je a ukládat tak, aby byla šance najít to, co zrovna potřebujeme. CD a DVD jsou levná, to by mělo napovědět, že to asi taky nebude ta nejspolehlivější záloha. Mockrát už se mi stalo, že jsem nějaký disk prostě nepřečetla. Zvlášť u starších CD se mi to stává. Ovšem představa toho, že budu všechno po pár letech přepalovat znova, z té tedy nadšená nejsem.
Externí disk, flash disk. Nejjednodušší a můj oblíbený způsob. Flash disk, fleška, se hodí spíš pro menší soubory dat, ale je levná, jednoduchá, snadno se přenáší. Snadno se taky ztrácí. Její cena vypovídá něco i o kvalitě, takže jako jedinou zálohu důležitých dat bych ji rozhodně nepoužila. Externí disk je dražší zařízení, má nesrovnatelně větší kapacitu a je i spolehlivější.
Internet. Data je možné uložit i na internetu, buď zadarmo nebo jako placenou službu.
Email není sice určen pro zálohování dat, ale výjimečně se použít dá. V kurzech pro nezaměstnané třeba doporučuju, aby si tam uložili aktuální životopis. Pak ho můžou poslat potenciálnímu zaměstnavateli odkudkoliv, dokonce i tehdy, když doma počítač nemají a využívají počítače v knihovnách nebo v informačních centrech.
Bezplatná internetová úložiště. Např. google dokumenty, ke kterým máte přístup, když se zaregistrujete na gmail.com. Dalším je třeba dropbox, bohužel v angličtině.
Google dokumenty umí otevřít a upravovat dokumenty ve Wordu nebo Excelu, což z něj činí dobrý nástroj pro sdílení dat. Dokážu si tak představit třeba tabulku, do které členové nějakého týmu průběžně zapisují data – objednávky, prodeje, data, cokoliv, co potřebují vidět i ostatní.
Ftp server – koupíte si prostor u firmy, která nabízí hosting pro webové stránky. Ceny jsou max. do tisícovky ročně.
Finanční nezávislost
Finanční nezávislost nebo finanční svoboda, to je podle mé soukromé definice situace,kdy máte dostatek peněz na to, abyste se nemuseli rozhodovat jen podle peněz, ale zejména podle jiných měřítek. Je to jakýsi pocit pohodlí, který máte, když víte, že vaše příjmy jsou mnohem vyšší než kolik potřebujete na pokrytí běžných výdajů. Neznamená to jen mít dobře placenou práci. V dnešní době to už není taková jistota, jak jsme byli zvyklí. Firmy propouštějí své zaměstnance tím snadněji, čím lépe jim platí. U soukromých podnikatelů často úspěch znamená nejen víc peněz, ale za více práce. Správný majitel podniku (alespoň podle mě) buduje podnik tak, aby mu postupem času práce spíše ubývalo, protože jen tak bude mít dost prostoru na to, přemýšlet o dalších perspektivách firmy. Nezdá se vám to? Tedy příklad: jste šikovná krejčová a šijete krásné módní oděvy. Dodáváte je do butiků a zájem je čím dál, tím větší, vaše příjmy rostou a trávíte šitím stále víc času. Po čase jste tak unavená, že nemáte energii na to sledovat módní trendy, shánět ty nejlepší materiály a vaše modely už nejsou tak žádané. A to proto, že jste všechno chtěla dělat sama, nechtělo se vám najímat si švadleny a zaučovat je, tak, aby pracovaly pro vás a vy jste se mohla věnovat dalšímu rozvoji své firmy.
Přemýšlejte o své vlastní definici finanční svobody. Kolik peněz měsíčně byste potřebovali, aby jste měli pocit, že s nimi pohodlně vystačíte?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)